BIG SUR S 2 aneb jak to všechno začalo…

Ne!!! Nejde o tajemný název či šifru.

Vysvětlení je mnohem jednodušší. Jde o označení mojí terapeutické skupiny v rámci výcviku SUR – tedy výcviku v psychodynamické hlubinné psychoterapii.

Bylo mi 26 let, měla jsem miminko a manžela s těžkou duševní chorobou. Vlastně jsem nevěděla, co dělat, jak si pomoci. Nehledala jsem pomoc u druhých, ale opravdu jsem chtěla vědět, co mohu udělat já pro sebe, abych těžkou situaci zvládla. Vždycky jsem věděla, že mám v sobě sílu i odhodlání.

Psychiatr mého tehdejšího manžela mi poradil, abych nastoupila do psychoterapeutického výcviku, abych manželovi lépe porozuměla a porozuměla jeho chorobě. Trochu zvláštní rada. Do výcviku přeci vstupují lidé, kteří se chtějí stát psychoterapeuty, a to já tehdy neměla v úmyslu.

Osudové setkání

Ve Zlatých stránkách jsem skoro až drze našla telefon na docenta Jaroslava Skálu, netušíc, jaké megapersoně volám. A možná proto jsem byla zcela přirozená a Jaroslavovi jsem řekla, v jaké jsem situaci. A on mi tehdy řekl: „Beru vás, to je výborná investice do sebe“.

A byla. Ta nejlepší.

Stala jsem se psychoterapeutkou

Nebýt vážné choroby mého bývalého manžela, asi by ze mne byl někdo úplně jiný. Možná bych byla učitelka, a nebo lékařka a nebo květinářka…. Co já vím.

Dostala jsem od života velmi tvrdou lekci. Ale dostala jsem zároveň i obrovskou příležitost a já jí využila. Vnímám s pokorou každý lidský příběh. Vím, že z každé šlamastyky se dá dostat, i když mnohdy jinak, než si představujeme. A že nemusíme být obětmi neblahého osudu, ale vítězi.

Pět let skupinové práce bylo pro mne úžasných v mnoha ohledech a byl to významný start k tomu, abych se stala dobrou terapeutkou. Občas jsem si sáhla do temných koutů své duše a rozbila pár sebeiluzí. A zjistila jsem, že mám dar empatie a naslouchání. A že mne to baví.

Díky SURe

Díky mým kolegům i učitelům ze skupiny BIG SUR S2. Díky Jaroslavu Skálovi, mému učiteli! Bez SURu bych možná nepochopila ono indiánské pořekadlo:

,,Nesuď druhého člověka, dokud jsi nechodil dva úplňky v jeho mokasínech.“

Bez jedné události by nebylo druhé…

Dnes je mi o víc než čtvrtstoletí víc a vše, co jsem doposud zažila, se mi propojuje do zajímavého příběhu mého života, ve kterém jednotlivá dějství navazují a různě se podmiňují. Neměnila bych ale jedinou chvíli.

Bez jedné události by nebylo druhé. Bez ztráty by nebyl zisk a bez zisku možná vzdání se něčeho jiného. Bez smutku by nebyla radost a bez chyb by nebylo poučení.

Svůj život mám ráda a jsem šťastná, že jsem dostala příležitost tady být.